Jdi na obsah Jdi na menu

Tak blízko - tak daleko

27. 3. 2018

 

Člověk by neměl při tom všem, co se pro sebe snaží vybudovat, zapomínat na jednu z nejdůležitějších věcí, kterou si kolikrát ani neuvědomuje, že má.

Vážit si času, kterého máme omezeně, je víc než vhodné. Měl by být naplněn tím nejlepším, co život může dát. Jednou z nejlepších věcí, co může dát, je rodina.

Rodinu máme jenom jednu, a ať už je jakákoliv, neměla by se opomíjet. Třeba s někým vždy nevyjdeme, nesejdeme se v nějakém názoru, občas se pohádáme, občas si dlouhou dobu nepopovídáme, ale tak nějak víme, že se máme rádi. Nejhorší je však to, že ji kolikrát bereme jako samozřejmost.

Příjde to jako rána z čistého nebe a nastává absolutní bezmoc a neschopnost uvěřit ruku v ruce se smutkem a výčitkami, proč jsme s našimi blízkými netrávili víc času, když jsme ještě mohli.

Ačkoli se to může někomu u mě zdát paradoxní, věřím v něco, jako je osud, a snažím se na vše co se stane nahlížet způsobem, že tomu tak prostě mělo být. Ale víra v něco a láska k někomu se těžko srovnává – víra bývá vratká, naproti tomu si lásku tolik neuvědujeme, ale mívá nezničitelný základ, který se skrývá ve formě spousty hezkých zážitků a vzpomínek, některých již mlhavých, některých však tak živých, jako kdyby se staly včera.

Svět je plný otázek, ale ty, které mohou působit nejbanálněji, jsou vlastně těmi nejdůležitějšími:

Kdy jsem naposledy navštívil dědu?
Kdy jsem se ho naposledy zeptal, jak se má?
Kdy jsme si spolu naposledy hezky poseděli?
Kdy jsem ho jen tak přišel navštívit, protože jsem neměl nic na práci?
Kdy jsem se ho naposledy zeptal, jestli nechce s něčím pomoct?
Kdy jsem mu naposledy jen tak udělal něčím radost?
Kdy jsem mu naposledy řekl, že ho mám rád?

Sbohem dědo.

Moc mi chybíš.

deda.jpg

trutnovinky.cz