Jdi na obsah Jdi na menu

O prckovi a dospělákovi

 

Když je člověk ještě malým človíčkem, slovo soucit je mu známo. Ne jako slovo, ale jako to, co ono slovo představuje. Nemusí se mu učit, aby ho pochopil, protože je v každém z nás od nejmenšího prcka, až po největšího dospěláka. Dospělák, jakožto "hotová" osobnost, někdo, kdo je učenější a společnenský významější, než-li malý prcek, se později stává autoritou, utváří hodnoty a předává je, načemž by nebylo nic špatného, ba naopak, ale kdyby soucit u něj nebyl, jako u většiny dospěláků, okleštěný.

Rodiče-dospěláci učili prcka, někdy přímo, někdy nepřímo - jelikož odkaz byl jasný, soucitu, lásce, pravdivosti a nedělaní věcí, které ho naučili považovat za špatné, takže ho učili dělání věcí dobrých.

Prcek byl ale mimo to učen poslouchat. Měl tak hlavu plnou věcí, které dělat smí a nesmí, které jsou správné a které nejsou, za které je odměna a za které je pokárání. Jednou byl dobrý, podruhý zlý, a dobro od zla je něco, co se malý prcek bez rodičů sám rozlišovat nenaučí, nebo alespoň ne tak bravurně, jako od rodiče-dospěláka. Tak chtě nechtě je prcek vzat do učení toho, čím se bude po celý život řídit jako dospělák.

Prcek se učí bravurně, občas je třeba ho trochu usměrnit, ale jinak cestou učení kráčí sám, případně s malým přidržováním za ruku, aby si zbytečně nenatloukl, nebo-li nenaučil se něco špatně. Ona by to byla přeci velká škoda, protože pak z něj bude rodič-dospělák, který bude své učení předávat dalším prckům na tomto světě! Je potřeba nic nezanedbat!

Prcek roste a sílí. Taky se dost často a otravně ptá, ale to k tomu patří, v tu chvíli se prcek učí nejvíce a nejlépe. Učí se tak těm nejdůležitějším aspektům dospěláckého světa - již zmíněnému soucitu, lásce, pravdivosti, dělání dobrých věcí.

Prcek má strašně rád zvířátka. Bodejť by ne, jsou to krásná a veselá stvoření radující se ze života. Díky soucitu si uvědomuje, že zvířátka prožívají radost, ale taky smutek. Ví, že když jim ublíží, bolí je to, stejně tak jako když jim udělá něco hezkého, třeba je pohladí, podrbe, nakrmí, tak jsou šťastna. Zvířátka jsou prckovi kamarádi a prcek je kamarádem jejich, pokud si navzájem neubližují, což se úmyslně u prcka stát nikdy nemůže.

Kamarádství mezi prckem a zvířátkem plodí lásku, ta zase důvěru, což kamarádství utužuje. Dospělák tyhle krásné chvíle pro prcka zaznamenává často ve formě fotek, díky kterým může prcek později jakožto dospělák vzpomínat.

Prcek poznává pravdu a to takovou, že zvířátkům se opravdu nesmí ubližovat. Zvířátka jsou kamarádi a kamarádům se neubližuje. Je-li to tedy pravda a je to správné, pak každé ubližování zvířátkům je, podle naučené definice, zlé.

Zlé věci se nedělají. Zlé věci ubližují a plodí další zlo. To již prcek chápe a respektuje.

Jakmile je naučen dobrému a zlému, učí se nezbytnému. A tady vzniká v prckovi zmatek.

Najednou musí, úmyslně způsobovat svým kamarádům smutek, bolest, ničit lásku a důvěru, tím i celé přátelství a nezbývá mu už nic jiného, než jen při pohledu na zašlé obrázky minulosti vzpomínat na to, jaké to bylo, když byl se zvířátky ještě kamarád.

Z prcka se stává dospělák, později rodič-dopělák a svého prcka učí, stejně jako učili jeho, že jíst zvířátka se musí. A když nechce, musí poslechnout, pokud ne, příjde pokárání.

Zabíjet a jíst své kamarády je nevyhnutelné a je to životní nutnost!

Opravdu?

Pokud tě článek zaujal, navštiv stránky v odkaze ZDE

14981904_g.jpg