Jdi na obsah Jdi na menu

Změny 1/3

16. 10. 2018

 

Pokud pravidelně sleduješ můj web a to, čím se zabývám, mohl sis všimnout, že už to jsou dva týdny a tradiční měsíční souhrn nikde. Došlo mi, jak nicotné občas byly, neboť i když se nedělo v daném měsíci nic moc zajímavého, musel jsem i tak něco sesmolit a to není ono. Vzniká z toho pak nezáživná směsice vět, do které musím dávat svoji energii a čas namísto toho, abych sepsal něco zajímavého a hodnotého, čímž i zaniká motivace souhrny psát. Být třeba freelancerem, který cestuje po světě a každý den ho potká něco nového a zajímavého, tak neřeknu, bylo by stále o čem psát, ale v mém případě to zas takový smysl nemá.

Měsíční souhrny tak ruším za účelem kvalitnějšího obsahu pro tebe – čtenáře.

Nadpis „Změny“ se netýká jen tohoto oznámení. Týká se především následujících řádků. Na první pohled zase starý souhrn, ale je to něco víc.

Je to zamyšlení se nad změnami, kterými jsem si za celou dobu blogování a dělání činností s ním souvisejících prošel. Jsou to věci, se kterými jsem bojoval, někdy ještě pořád bojuju, a vidím, že mezi vrstevníky nejsem jediný.

Zamýšlel jsem se nad svými motivy, které v hloubi byly trochu jiné, než jsem si myslel a nad tím, co chci poslat do světa.

A nakonec jak se mi celá Cesta vpřed změnila pod rukama, stejně jako můj pohled na některé životní děje.

20180917_180148.jpg

NĚCO ZTRATIL, NĚCO ZÍSKAL

Nejdříve byl nápad. „Je dobrý? A co koncept? Co ta message?“ říkám si. Světlo světa spatřil tenhle web. Zlomový okamžik, kdy asociál dělá něco takhle sociálního, tak otevřeného a to zcela každému. Otevírám slabé místo ve víře, že ho posílím.

Přišel jsem o určitý pocit „bezpečí“, kdy o mě nikdo neví, což jsem, co si tak pamatuji, měl hodně rád. Nikdo se na nic neptá a nikdo nic nechce, protože o mně nikdo neví. Být třeba celý den zavřený v pokoji, trávit čas v proudu myšlenek, některé z nich sepisovat, rozvíjet a dál o nich přemýšlet, číst si knížku, poslouchat hudbu a nechávat se jí unášet. Měl jsem, a stále mám, své způsoby, jak se cítit „bezpečně“. Dalo by se i říct, že mám rád svůj klid, ale to je neúplné vyjádření složitější situace. Mám rád společnost lidí a vždycky jsem měl, proto i rád s lidmi pracuju, právě proto „mám rád svůj klid“ není ten přesný popis situace.

Šlo, a výjímečně ještě někdy jde, o ten pocit bezpečí ve formě sociální izolace bez nutnosti být sám sebou před ostatními a projevovat se dle svého nejhlubšího přesvědčení. Mám pocit, že toto paradoxní bezpečí (paradoxní proto, že jeho potřeba člověku bezpečí nikdy nepřinese a dostává ho spíše do obrovského maléru v podobě bezvýchodné ztracenosti v životě) se stává něčím, co bych nazval civilizační chorobou mladých lidí.

Pro přiblížení - nedávno jsem si vzpomněl na hodiny češtiny na zdrávce, kdy jsme měli na začátku každé hodiny jazyka takzvané mluvní cvičení, kdy bylo zadáno téma a měli jsme o něm tři „dobrovolníci“ mluvit před tabulí. Vždy jsem to bral jako opruz, ale hlavně něco, čeho jsem se, nejenom já, obával. Spíše než mluvní cvičení to byla chvíle, kdy měl člověk doufat, že během pěti nebo deseti minut něco naškrábe na papír a pak se modlí, aby se vyhnul „dobrovolnictví“, a když mu ani desátý otčenáš (obzvlášť ta část, kde se říká „chraň nás od zlého“) nepomohl, šel k tabuli, aby nervózně přede všemi přečetl, co ze sebe vypotil.

Ale o tom to nikdy být nemělo, proto to bylo mluvní cvičení, ne čtecí. Mělo za cíl rozvíjet schopnost mluvit z fleku, především sdělit svůj názor na dané téma a případně si ho obhájit. Moje, a i ta mladší, generace je, ať už je to čímkoliv, čím dál víc uzavřená do sebe. Mladí lidé se cítí "v ohrožení" a bojí se projevit a to nejen na úrovni přednesů před větší skupinkou lidí, ale i před svými blízkými. Potřeba pocitu bezpečí jim vzala svobodu, a tak spousta mladých a nadějných lidí, kteří kdyby roztáhli křídla, namísto aby se úzkostlivě svíjeli, dokázali v životě něco velkého, anebo by se dokázali věnovat něčemu smysluplnému díky tomu, že by se nebáli být sami sebou a mít tak větší sílu jít si za svým. Jsem rád že z mé potřeby pocitu „bezpečí“ dost ubylo. Získal jsem tak větší svobodu.

Druhá část reportu zítra 17. 10. na webu ZDE