Jdi na obsah Jdi na menu

Na půli cesty

9. 6. 2018

 

Mezi včerejší pátou a šestou hodinou v bodě, odkud je rybník na druhý břeh nejdále, lezu do vody a hlavně kraulem, občas prsy, plavu na druhý břeh. V půlce plavání mám pocit jako kdyby moje mysl splývala s okolní vodou - byla tak klidná.

Někde uprostřed rybníka, v té největší hloubce, jsem si vzpomněl na ty časy před asi dvěma roky, kdy jsem byl s přítelkyní, mámou, ségrou a příbuznými u rybníka na Pastvinách nedaleko Žamberka a na to, jak jsem nechápal, že to někdo může přeplavat z jednoho břehu na druhý s představami, že mně by v půlce už dávno došly síly, zrovna v tom bodě uprostřed, kde je největší hloubka a mohl bych se utopit. A pak zpět návrat do reality, kde bez přestávky pořád plavu s cílem na minutku se protáhnout na druhém břehu a pak bez otálení zpátky a uplavat tak v kuse, podle měřítka na mapách, celý jeden kilometr. Pekelnou představou, kterou pro mě bylo tehdy sto metrů, je teď pro mě nic. Klidně bych si šel zaplavat znovu.

Občas, ale spíš často, mám pocit, že stojím na místě a nikam se neposouvám - asi na sebe kladu moc vysoké nároky. Opak je ale pravdou. Dnes jsem měl tu chvilku, kdy jsem se v myšlenkách pozastavil nad tím vším, čím jsem si doteď prošel a kam jsem se dopracoval. Představy byly poměrně jiné, to ano, ale to že není vše vždy podle plánu, což v životě nejde nikdy, neznamená, že by bylo něco špatně. Cesta není vždy rovná, někdy je pěkně klikatá, sem tam vlezeš do slepý uličky, zakopneš, zabloudíš, ale vždy se lze otočit, udělat pár kroků zpět, porozhlédnout se po okolí a najít ten správný směr, který je možná jiný, než jsi očekával, ale pořád je to ten správný.

Představoval jsem si to tak, že týdně napíšu minimálně jeden hodnotný článek, objevím nějaký nový tip do praktického života, o který se budu moct podělit, budu víc psát o veganství a ekologických tématech, do triatlonu ujedu na kole 1000 km, že do plánované túry z Trutnova na Lipno stihnu prošlapat spoustu kilometrů po rodných Krkonoších a mimo ně, původně si chtěl dát za cíl uběhnout ke konci roku, někdy na podzim, maraton, namísto už zvládnutého půlmaratonu, a tak dále. Jenže tehdy jsem jednal sobecky. Jednal jsem tak doteď a v některých oblastech ještě pořád jednám, což mě vede k dalšímu tématu.

Nevěděl jsem jaké limity mám, dokud jsem si to v praxi nezjistil mnoha pády. Moje cíle a jejich nezvladatelné množství ze mě na nějaký čas učinily sobce, který si jde za tím svým, vše si umí racionalizovat a na ostatní nebere ohled. Nebere ohled nejen na ostatní, ale i na věci, které udělat musí, ale přesto dá přednost svým zálibám, což není správné. Jsou určité povinnosti, kterým je nutno se věnovat. Možná ti v tu chvíli připadá zbytečné to řešit, říkáš něco typu "dnes ne", "dneska se k tomu nedostanu", "necháme to na jindy", "dnes mám něco důležitějšího". Kéž by se tím odkládaly pouze malichernosti, ale když si zpětně uvědomím, jak moc jsem kašlal na svůj vztah s přítelkyní, jak málo se vídám se svojí rodinou, kolik času věnuji svým zvířatům a jak často se vídám s přáteli, dochází mi, že si často žiju ve svém vlastním světě, kde není pro nikoho místo a kdo se v něm snaží žít se mnou, časem zjistí, že tam pro něj místo není a bude chtít odejít. K čemu takový opuštěný svět je?

Vylézám na břeh abych se protáhl, utřídil myšlenky a plavu zpět na počáteční břeh.

Vzpomínám na půlmaraton, konkrétně na poslední kilometry, kdy už jsem neměl žádnou sílu v nohách a mou poslední silou byla pouze síla vůle. Nepamatuju si, že bych si někdy sáhl takhle na dno, měl jsem chuť zastavit, doběhnout to poklusem anebo jenom dojít, jenže "vlajkonoš" (nevím, jaké je správné označení) běžící s časem hodina padesát na vlajce šlapající mi na paty mi nedopřál klid, protože kdyby mě předběhl, vím, že by můj čas mohl vyběhnout ke dvoum hodinám, v nejhorším případě nad dvě hodiny. A tak jsem pořád běžel. Běžel jsem s kručením v žaludku, vyřízenej z tropickýho vedra a neustále pražícího slunce, s nohama bez citu a s myšlenkou, že už jsem skoro tam, že jsem zachvíli v cíli a že mám za sebou nejdelší nepřetržitý běh a první takový závod životě. Síla vůle - to je ten klíč.

Se silou vůle se pojí další věc. Vzpomínám na první cigaretu v šesté třídě spolu se dvěma spolužáky, kdy jsme pálili krátkou Startku schováni za budovou mojí dětské doktorky. Tenkrát jsem to tak nevnímal, ani jsem nemohl, ale když se teď podívám na děti v šesté třídě a představím si je s cigaretou v ruce, je mi z toho hrozně. O tom jak se vyjadřují a jaké mají hodnoty od svých "vzorů" mluvit snad ani nechci. Dnes je spousta faktorů, které kazí mládež, ale každý si musíme projít určitými špatnostmi, jen mi příjde, že si jimi procházíme v čím dál útlejším věku. V jedenácti jsem si poprvé zapálil. Že bych se mohl tehdy nazývat kuřákem, to ne, ale s příchodem té opravdové puberty, někdy kolem třináctého a čtrnáctého roku, to už bylo horší. A to nemluvím o střední škole, kdy krabička v batohu či kapse byla standart jako pětky za nesplněné domácí úkoly. S přechodem na veganství jsem si však přirozeně odvykl, nechutnalo mi to. Ani když jsme pařili s kamarády a já byl na šrot. V tomhle stavu jsem byl vždy schopnej vyhulit krabičku do hodiny jen tak mezi řečí, ale tehdy naštěstí přišel zlom a roční neplánovaná pauza, jenže jsem si později začal zase navykat a vzhledem k určtiým problémům v osobním životě jsem se rozhulil jako nikdy předtím. Byl jsem z toho nešťastný. Můj rituál byl skoro každý ráno najíst se, udělat si kafe a jít kouřit. Nebyl jsem z toho vůbec šťastnej. Neustále jsem se snažil přestat, snažil se snižovat dávky, dávat si obden, občas jsem krabičku v naštvanosti sám na sebe, úplně plnou, vyhodil jen tak. Ale vždy jsem se k tomu vrátil. Nespočítám, kolikrát jsem seděl čumějíc do zdi nebo do země s pocitem, že všechno je na nic, že nezvládám žít jak bych chtěl, nejsem v ničem dobrý a neměl jsem tak žádnou radost ze života, což se podepisovalo i na mém chování k blízkým. Doteď mi to úplně nedocházelo, ale já už si skoro půl roku nezapálil. Věděl jsem o tom, ale neuvědomoval si, jaký jsem udělal pokrok. Najednou mám z toho strašně krásný pocit.

Představa že na kole ujedu padesát kilometrů v kuse? Dříve bych to nazval hororem - teď bych chtěl jezdit mnohem dál. Našel jsem ještě větší vášeň pro překonávání sebe sama, než jsem měl kdykoliv předtím.

34747339_1701759033274461_4746671042334818304_n.jpg

Téměř u konečného břehu se otáčím na záda a nechávám se vodou volně unášet pozorujíc oblohu.

Vzpomínám na svého dědu, když mi kolem osmé večer na Silvestra volal poté, co zhlédl můj web s mými cíli, jak byl nadšený a asi jako jediný z toho měl velkou radost a přesto, že už tu s námi není, věřím, že by byl pyšnej za to, kam jsem se dostal i přesto, že toho není tolik, jak bylo v plánu. Čím dál víc mi dochází, jak žil pro svou rodinu a jaký se snažil mít o všech přehled a pozoroval nás na každém kroku. Obdivuju, že se dokázal starat o své blízké a zároveň se věnovat svým koníčkům a povinnostem a být spokojený. Pamatuju si jak mi tehdy do telefonu říkal: "Není tam těch cílů trochu moc? Já bych třeba jeden nebo dva ubral." A já plný sebevědomí odpověděl "Ne dědo, není, měl jsem toho v plánu i víc." A pokud by byl on na mě pyšnej, proč bych neměl být na sebe pyšný i já? Proč si bědovat nad tím, co jsem zatím nedokázal, když se můžu radovat z toho, co jsem už dokázal.

Víc takových chvil, říkám si při vylézání z vody.

 

Nepřeceňovat se, nezoufat, nebýt sobec, nevzdávat se, nezapomínat se radovat.