Jdi na obsah Jdi na menu

Cesta vpřed - srpnový souhrn

7. 9. 2018

 

Srpen mi dal jedno z větších "probuzení" za tento rok.

Náhodou jsem na internetu narazil na Tomáše Hajzlera, člověka, který to v životě dotáhl až k syndromu vyhoření (předtím však stihl podnikat, pracovat na vyšších a dobře placených pozicích, vystudovat několik vysokých škol v ČR i mimo). Jeho práce, mimo jiné, spočívá ve zkoumání práce, respektive zaobírá se například tématem svobodných firem, ale hlavně tématem práce a štěstí.

Prvním impulsem, který mi dal, bylo následující video z konference TEDx:

Už jen ona věta "Konečně v penzi. Už můžu dělat, co mě baví." dává najevo, jak zvrácený život může být.

Už dříve, tuším v roce 2013, jsem narazil na Kena Robinsona - spisovatele, pedagoga a poradce pro vzdělávání, a jeho slavnou přednášku z TED2006 "Školy ničí kreativitu":


ODKAZ NA VIDEO PRO FULLSCREEN ZOBRAZENÍ

Právě od toho roku, od doby, kdy jsem se o Kenu Robinsonovi dozvěděl, mám, někde v pozadí tý svojí zarostlý makovice, myšlenky vzpírající se zažitému systému "pracuji, abych žil". Proč se mi to příčí? Protože "žiju, abych pracoval," zní sakra lépe.

"Najděte si práci, kterou budete milovat a nebudete muset pracovat jediný den svého života."

Hledání takové práce, pro kterou může člověk žít a nevnímat ji jako práci, je jednou z mých priorit, protože pokud není člověk šťastlivec a neobere Sazku o všechny prachy za den, nějak se živit musí - po celý svůj život.

Tomášovi Hajzlerovi se povedla krásná věc. Myšlenky ohledně vzdělávání a práce, které se mi též honily často hlavou, zformuloval do něčeho celistvého a srozumitelného. Napsal krásnou knihu Peníze, nebo život?, která mě přinutila zamyslet se nad svým dosavadním pracovně-studijním životem a budoucím směřováním. Dal jsem si několik faktů dohromady a vzniklo z toho určité rozhodnutí.

Nechci žít, abych pracoval, chci ve svém životě více času na své blízké a své zájmy. Chci se živit něčím, v čem vidím veřejný, ne jen můj, prospěch. Také mi došlo, kolik času jsem za rok ztratil v Praze na škole, nejenom časem stráveným ve škole, ale na cestách též. Finance za ubytovávání, dopravu aj. Když k tomu připočtu všechny starosti, které jsem kolem toho měl, a vedle toho dám vše, co mi škola dala, co se užitečných vědomostí týče, rozdíl nejde přehlídnout. Jediné co mi dala a stojí to opravdu za to, jsou nové známosti a přátelé, od kterých jsem se naučil více, než sezením v lavici

Proto jsem se rozhodl, že po dokončení 1. ročníku nutriční terapie na VOŠ (svou honbu převážně za titulem) si na rok pozastavím studium, abych se mohl více soustředit jenom na ty užitečné věci ze světa výživy (specifické kurzy a školení) a také na lidi, kteří se už na mě obrací s prosbou o pomoc ve stravování. Byla by chyba nechytit příležitost za pačesy a nezačít s něčím, co bych chtěl dělat po škole, už nyní. Chci už teď získávat praktické zkušenosti a pracovat s lidmi, kteří chtějí zlepšit svůj život a budovat tak základy pro svou budoucí vysněnou práci.
 

hrnek.jpg

Dříve by mi to přišlo jako hezký dárek,
ale měl by snad život začínat až v penzi?
Teď to vidím jako jeden z nejošklivějších dárků.

 

Samostudium, praxe, pomoc ostatním - pro to obětuju svůj čas raději, než honbou za hezkým titulem. Asi je to mojí roztěkanou a netrpělivou povahou, ale mám strašnou touhu konečně na něčem takovém dělat a vidět výsledky. A jestliže tu jsou již lidi, kteří o moji práci stojí, nevidím důvod, proč se do toho neopřít pořádně.

SOUSTŘEDIT SE NA JEDNO

Čím dál víc si usvědčuju v tom, že mnou deklarovaných cílů na začátku bylo opravdu hodně. Už teď vím, že třeba výzva naučit se španělštinu je už dávno ztracená. Čím dál víc si uvědomuju nutnost užšího zaměření, aneb kvalita nad kvantitou. Díky za to!

"Méně je více."

Nebýt toho, dávno bych se psychicky strhal.

Věřím tomu, že okruh zájmů zaměřený na specifičtější skupinu lidí má větší šanci na úspěch ve smyslu někomu něco předat (zkušenost, příběh ze života, radu nebo tip, návod). Otevírá cestu k "mistrovství" v oboru.

Asi proto jsem se toho za svůj život zatím toho naučil tolik, ale strašně naprd. Tady rok karate, tamhle chvíli box, na půl roku mě chytly klávesy, támhle jsem se zajímal o šipky, byl jsem uchvácen astronomií a fyzikou, a tak dále... Dalo by to na dokonale počmáranej papír i s přetaženými okraji.

Mezi fascinací a zájmem, ve smyslu praktikovaného zájmu, bych udělal tlustou dělící čáru. Přirovnal bych to k fantasy knížkám - miluju to, rád je čtu, dokážu se do toho ponořit a mít hlavu neustále v jiném světě, ale asi bych nikdy nebyl dobrým spisovatelem, nedokázal bych uplatnit tak širokou paletu slov, natož ji mít v hlavě, vymýšlet komplikované zápletky a mnoho dalšího, co to obnáší.

Stejně jako má někdo rád krásné zahrady, ale nemá rád zahradničení. 

Například ze mě nikdy nebude renomovaný fyzik či astronom. To ale neznamená, že mě to nemůže fascinovat a nemůžu se třeba nechat unášet věděním v knihách, jako je například Hawkingova Stručná teorie času pojednávající o vesmíru a černých dírách.

KDE DŮLEK MŮJ?

Tomáš Hajzler ve své knize popisuje takzvaný "důlek" na jehož hledání u lidí se zaměřuje (vis. obrázek).

dulek-1.jpg

Souhlasím s ním, že člověk by měl žít svým důlkem, respektive naučit se jím živit a nemuset tak pracovat, v tom negativním slova smyslu, kdy práce = nut(d)ný opruz.

"Práci není nutno hledat - práci si můžeš vytvořit."

Jsem přesvědčený, že každý by měl najít to, v čem očividně jakýmkoliv způsobem vyniká. Dále ho to baví, je to jedním z jeho zájmů. Teprve pak to nebude opruz, ale potěšení. Ale je nutno umět z toho žít, musí to být tedy něco, co lidé potřebují (jelikož společnost funguje na principu potřeb a těch, kdo je dokáží naplnit), nejde však jen o to, že za to zaplatí, ale bude to pro ně prospěšné. Bude to třeba něco, co jim zlepší nebo usnadní život, pomůže vyřešit obtížné životní situace, nebo to jim samotným pomůže nalézt jejich důlek - cokoliv. Nelze být sobeckým, protože má-li tento způsob života, život ve svém důlku, přinést člověku radost ze života, sobectví zde nemá místo. Sobectví vždy ve výsledku přináší určitou formu neštěstí, neradosti nebo smutku - a nám jde přeci právě o to štěstí!

NA ZÁVĚR

Nikdo by neměl potlačovat to, pro co se cítí stvořen. A pokud to ještě nenašel, neměl by nikdy přestávat hledat. Sám jsem svůj důlek zatím nenašel, ale vím jistě, že jsem na správné cestě a každý krok vpřed mi dává jednotlivé dílky, které nakonec odhalí to, co v životě hledám.

Už teď jsem přesvědčený, že v mým důlkem musí být něco, co je založeno na práci s lidmi, jinak bych nikdy nevystudoval zdrávku a nedělal svoji práci s úsměvem a trpělivostí a domů bych chodil pokaždé tak otrávenej, že by na mě nesměl nikdo promluvit.

Život je cesta plná objevů a každý z nás má co nabídnout.

Tak objevuj a měj se krásně!

img014.jpg