Jdi na obsah Jdi na menu

Cesta vpřed - dubnový souhrn

1. 5. 2018

 

Mám za sebou jednu třetinu práce na projektu, už čtyři měsíce se snažím na sobě zapracovat – pro sebe, pro Tebe. Vždy budu rád za to, že jsem se pořádně nakopal do zadku a obětoval kus svého soukromí za kus životního posunu.

Vždycky jsem si držel určitý odstup a své touhy nechával skryté, stěží říkal ne a většinou ze spousty rozjetých věcí vycouval – posranej ze života. Je pohodlnější nechat se vést řekou života a čekat, kam tě ta voda zavede, ale už dlouho jsem cítil, že to tak nejde.

Spousta snů, velké ambice, ale odvaha chyběla – odvaha opustit komfortní zónu. Je jednodušší na ničem nemakat a nesklízet tak žádnou kritiku, která k tomu patří, je to pohodlnější a člověk si na to snadno zvyká. Žijeme ve zhýčkané době, ve které díky tomu, že máme vše, nemáme vlastně nic. Dříve se člověk musel rvát o přežití, dnes se rveme o volná místa na parkovišti, zboží v akci, větší platy v práci aj. Život se stal něčím, o co není potřeba bojovat, stal se standardem pro všechny, je delší než býval kdysi a je pohodlnější díky pokroku doby. Ztráta nutnosti se rvát za to nejzákladnější si však vybrala svou daň v tom smyslu, že se už nerveme za nic, co by mělo větší význam. Jsme rádi za to, že máme svoji teplou pohovku, ze které se každý večer díváme na další díl Ulice, a lednici plnou žrádla. Nežijeme – přežíváme. A když už chceme začít žít, nemáme na to koule, protože jsme si navykli na pohodlí.

Vyrostl jsem v tom, že nemusím skoro nic dělat, abych se měl dobře. Jako rodina jsme se měli za mého dětství fajn, hladem jsme netrpěli a měli jsme rozhodně nadstandard. Když bylo potřeba něco koupit, koupilo se to, když se mělo jet na výlet nebo na tábor, finance vždy byly, vím ale, že někdo ve třídě třeba neměl – to jsem nikdy nepoznal. V osmé třídě cyklokurz. Nemám kolo? Jedeme ho koupit! Řidičák i auto? Kdejaký středoškolák kvůli svému prvnímu autu a řidičáku chodí denodenně na brigády, ale já nemusel. To samé vlastní bydlení. Táta vždycky dřel, aby své děti uživil, ošatil, vzal na dovolenou a celkově jim dal vše, co do života budou potřebovat a stále v tom pokračuje. Protože jsem měl ale od mala vše, nevěděl jsem, jaké to je pro něco dřít. Neuvědomoval jsem si, jakého úsilí je potřeba vynaložit pro to, aby člověk něco vybudoval a spadl jsem doslova do komforní jámy, ze které se těžko vyhrabat. Střední však skončila, já se rozhodl pro práci na plný úvazek a další studium k tomu. S novým rokem jsem k tomu přidal Cestu vpřed. Je to cesta plná překážek, pádů na rypák, ale taky cesta plná nových příležitostí, zkušeností a radosti z vlastní odvedené práce.

V životě narazíš na lidi, které jen tak přejdeš, a na takové, kteří se tě budou snažit z jakýchkoli důvodů potopit. Naštěstí jsou tu tací, kteří tě namotivují a pozvednout už jen tím, jací jsou. Mezi ně stoprocentně patří Maťo Čupka, se kterým jsem se seznámil na VOŠZ. Jeho osobnost mi dodala ten správný náboj a já se tak mohl konečně rozhoupat. Člověk, který ví, co chce, jde si za tím, stojí nohama pevně na zemi, disponuje kritických smýšlením, vlastními názory a nadhledem – člověk inspirativní a takový, kterých je na světě málo. Takovému člověku jsem se vždy chtěl přiblížit.

Teď jsem tady. Je 1. květen a během všech těch uplynulých dní projektu Cesta vpřed jsem si uvědomil několik věcí.

Nejprve bych začal kladením cílů, konkrétně stanovení vhodného množství. Když jsem si dával cíle projektu, přišlo mi to akorát, ale neměl jsem žádnou předchozí zkušenost, podle které bych určil, kolik je moc a kolik je málo, kor vzhledem k práci, škole a ostatním povinnostem. S odstupem času si uvědomuju, že jsem trochu přestřelil, čímž se v ničem nevzdávám, ale chci jen odprezentovat svoje zjištění, že méně je opravdu více. Lepší upřednostnit kvalitu před kvantitou. Určitě kdybych si dal cílů tak o dva méně, ubylo by stresu a zároveň bych měl víc času na ostatní, mohl bych podávat větší výkony a více motivovat. Bohužel (a zároveň bohudík) je to dáno mojí někdy až přespříliš ambiciózní povahou. Nevnímám to ale jako problém, ale jako výzvu (jednou jsem si řekl, že tyhle věci splním a tamtěm se budu snažit věnovat, takže tomu tak bude) a hlavně cennou zkušenost. Hlavní je nevzdat se, vždy znova vstát a dál bojovat.

Momentálně vidím, že spousta věcí nejde dělat naráz, nedokážu se během týdne, kdy mám nějak rozházené třeba 4 dvanáctihodinové směny naplno věnovat plavání, běhu, cyklistice, zero waste, španělštině, škole, domácnosti a osobnímu životu. Proto jsem se během dubna věnoval hlavě sportu. Myslel jsem si, že zvládnu mít čas na vše, ale nejde to. Musím to proto postupně „poškrtat“, některé věci vyřídit přednostně, abych se mohl věnovat těm druhým. Teď příjde půlmaraton, zanedlouho triatlon. Příjde tak možnost ubrat ve sportu a věnovat se dalším činnostem.

Dále bych chtěl zmínit nutnost plánování. Vždy plánuj dopředu! A vždy se snaž mít záložní plán, pokud ten první selže. Pokud chceš, aby ti den opravdu vyšel podle představ, je potřeba být dobrým manažerem svého volného času. Ať už jsou to nákupy, vaření, pochůzky, návštěva lékaře, sport nebo odpočinek, vždy si udělej denní rozvrh, podle kterého se bude tvůj den odvíjet. Pokud makáš od pondělí do pátku, tak je neděle večer skvělou dobou na nejdéle hodinové sezení, kdy si sepíšeš to, co bys chtěl a měl v týdnu udělat, přibližně si určíš dny a vždy si uděláš podrobný rozvrh celého následujícího dne i se záložním plánem, pokud by něco mělo z jakéhokoli důvodu selhat.

Dej do svého života pravidelnost. Já se snažím vstávat každý den (i ve svém volnu) mezi 5 a 6 hodinou ranní a nejdéle ve 22 hodin už mám zavřené oči a pokouším se usnout. Ano, někdy může nastat těžký týden nebo měsíc, kdy si fakt potřebuješ dát den oraz bez budíku a dobít baterky, ale náhodné přetahování, kdy jednou jdeš spát v deset večer a vstáváš v sedm ráno, a následně jdeš spát v jednu ráno a vstáváš v jedenáct dopoledne, není dobré. Pravidelný spánek nejméně sedm hodin dlouhý je jedním ze základních pilířů úspěšného dne. Stejně tak i brzké vstávání – pro mě je strašně potěšující když vidím, co vše díky tomu stihnu oproti někomu, kdo se probouzí třeba v deset, vyleze v jedenáct a snídá oběd. Navíc pokud pracuješ, mělo by být pro tebe brzké vstávání běžné a nevyhnutelné, tak proč si z něj neudělat užitečný návyk?

31682578_1662643040519394_7412413413097209856_n.png

K pravidelnosti patří i strava. Já bych si už nedokázal představit fungovat bez minimálně pěti jídel během dne. Pravidelná (a nejlépe zdravá a dobře poskládaná) strava ti zajistí energii na celý den. Opět jsme u plánování: nikdy bych nešel do práce bez baťohu, který nepřetéká jídlem! Navíc když mají jednotlivé chody pevně stanovené časy, tělo si zvykne a naučí se. Nerozmýšlíš se, co a kdy si dáš, když už máš vše hotové a pocit hladu vycvičený na konkrétní hodiny.

Nenos své starosti v hlavě. Vytvoř si úložný systém, který můžeš mít vždy po ruce a najdeš v něm vše, co potřebuje v budoucnu tvojí pozornost, ale ne teď. Když budeš mít plnou hlavu starostí, nebudeš schopný se soustředit na to, co právě děláš, nebo bys dělat měl. S čím nemůžeš aktuálně pohnout, ulož do nějakého úložného systému, za sebe doporučuju Todo-all.

Buď si vědom svých nedostatků, stejně tak jako předností. U nedostatků pracuj na jejich odstranění a své přednosti posiluj.

Měj ve všem pořádek. Ať už je to domácnost, vlastní systémy proti prokrastinaci, plány, prostě cokoliv – neměj v tom bordel! Vše v pravidelných intervalech třiď, vyklízej, aktualizuj atp. dle povahy věci. Není nic horšího, než den zabitý nápravami toho, co jsi mohl dělat pravidelně v krátkých intervalech.

Nebuď na vše sám a obklopuj se přáteli, kteří za to opravdu stojí, vědí, co od života chtějí, nemusíš za ně žehlit jejich problémy a dokáží tě nakopnout. Mám spoustu známých, o kterých řeknu „to je můj kámoš“, ale jen pár o kterých řeknu „to je můj přítel“. Ta druhá skupina za to stojí, stojí za tvůj čas, za tvou pozornost. Taková selekce se může zdát hnusná, ale není v ničích silách udržovat blízké vztahy se všemi lidmi, co znáš. Kamarád je takový člověk, který ti třeba po roce nevidění vůbec nechybí, a když už se po nějaké době potkáte, není to zážitek, který by sis do konce života pamatoval. Na přítele si ale vždy vzpomeneš a jsi rád za každou chvíli, kterou s ním můžeš strávit. Jste jeden pro druhého vzácní a máte se čím navzájem obohatit, ať už to jsou názory na témata, která jste dosud neprobrali, anebo nově nabyté zkušenosti. Kamarád tě může táhnout k zemi, ale přítel tě vždy povznese výš. Kamarád na tebe snadno zanevře, přítel se tě vždy bude snažit pochopit. Kamarád ti nemusí vždy oplatit tvou pomoc, ale přítel ti ji oplatí dvakrát tolik. Kamarád s tebou nebude vždy, ale přítel s tebou bude i tehdy, když není nablízku. Vsaď na přátelství, namísto kamarádství.

30713480_216060112500251_6081802296148081706_n.jpg

 

Ty, co jsi se dočetl až sem, jsi nejpíš můj přítel, anebo někdo, kdo život vidí podobně. Už víš, co od života chceš, a snažíš se na tom zamakat, anebo jsi plný ambicí, ale nevíš, co si počít. Nedávno jsem narazil na skvělou otázku.

"Co kdyby peníze nehrály žádnou roli?"

Představ si, že by svět nebyl řízen penězi, nepotřeboval bys ani korunu k tomu, abys dělal, po čem toužíš. Ponoř se do té představy: peníze nejsou, nemusíš kvůli nim chodit do práce, nic tě tak neomezuje a máš volné ruce. Vezmeš do rukou hudební nástroj, obuješ si běžecké boty, pořídíš si učebnici cizího jazyka, vezmeš partu přátel a uspořádáte výlet do jiného státu, začneš psát knihu, anebo něco zcela jiného? Tahle otázka tě snad navede na tu správnou cestu – na tvou vlastní Cestu vpřed.

Ať se Ti daří!

img014.jpg

PS: Tady je pár fotek z uplynulého měsíce. A když občas zavítáš na FB stránku, najdeš toho víc. :)

 

31693126_1662644903852541_3077793729185054720_n.jpg31669829_1662644960519202_3175463810936864768_n.jpg31698990_1662644927185872_7389637957440765952_n.jpg31706642_1662644887185876_2660900443676213248_n.jpg31672385_1662644940519204_2347630485498232832_n.jpg31662202_1662645007185864_2277982346638524416_n.jpg