Jdi na obsah Jdi na menu

300tour - na Lipno a zpátky

28. 9. 2018

 

Minulé pondělí 17. 9. jsem se po páté hodině ranní vydal na svou osmidenní, 300 km dlouhou, pěší túru z Trutnova do Lipna nad Vltavou. Zpětně si říkám, že jsem se na čas stal takovým Bilbem Pytlíkem. Ten taky věděl houby o tom, do čeho jde.

4f2190d5499d932512f8cc5f4966b8ac.jpg

"Opravdu se to děje? Opravdu jdu pěšky ze severu republiky na jih?" říkám si po pár metrech chůze z domu ještě za tmy a nečekané zimy, kvůli které jsem musel vzít i pár kusů oblečení navíc, které jsem den předtím označil za zbytečné. Myslím, že jsem tomu pořád nevěřil, dokud jsem se neprobudil další den v Hradci Králové a nepokračoval dál v cestě směrem na Přelouč.

Ale abych nepředbíhal - možná tě zajímá, proč zrovna něco takového? Proč takový pěší výlet? První myšlenka přišla, když mi bylo asi čtrnáct nebo patnáct let. V trutnovském magazínu Trutnovinky jsem narazil na rozhovor s Petrem Hirschem ze Dvora Králové nad Labem, který v roce 2010 vyrazil na cca. 4 000 km dlouhou pouť do španělského Santiaga de Compostela (tzv. Svatojakubská cesta). To mu však nestačilo a tak pokračoval dál až do Janova, čímž urazil v součtu 10 000 km. Poté si dal čtyři měsíce pauzu a ušel dalších 6 000 km až do Izraele.

tom4c6377_chodec_3.jpg
Petr Hirsch

Zpátky k mé, oproti té Petrově, malinkaté cestě. Moc jsem to nechápal, ačkoli lidé v mém okolí to chápali ještě méně, ale pořád jsem šel a neohlížel se zpět - bylo to vzrušující. Jen já, mé modré botky a malý cyklobaťůžek obalený plachtou, spacákem a sponzorskou vlajkou Bowling Centrum Trutnov s.r.o.

41841706_329918541114407_7827544164286857216_n.jpg

POCITY A DOJMY

Říkám si, že jsem si své pocity a dojmy měl ihned zapsat do telefonu, dokud byly nejčerstvější, ale i přesto se pokusím vzpomenout si na to nejdůležitější.

Na takové cestě, hlavně když jdeš sám, si člověk uvědomí, na čem mu záleží. Pozná to podle toho, po čem se mu stýská. A že to byly věci důležité. Souhrně se tomu říká domov, ale každý má pod pojmem domov něco zcela jiného. Chyběli mi moji přátelé, rodina, přítelkyně, zvířata. Jediná nelidská věc, která mi taky opravdu chyběla, byl můj kávovar, ale kdo mě zná, vůbec se tomu nediví! Pokud by se mě někdo předtím zeptal, co přesně si představuju pod pojmem domov, asi bych si představil nejdříve Trutnov a dům, ve kterém bydlím a s ním vyhřátou postel (a kávovar). Díky tomuhle mi došlo, že domov není místo, kde jsi zvyklý žít, ale místo, kde máš s kým žít.

Spousta lidí co znám by nejradši opustila Česko se všemi kufry co má a odletěla nadobro k moři, nebo do jiných končin. U mě se to celé jaksi otáčí. Česko je krásná země, která stojí za prozkoumání. Přirovnal bych naši zemičku k truhle s pokladem na které sedíme a nikoho nenapadne zvednout se a podívat se dovnitř.

Byl jsem v úžasu když jsem se pátý den rozhlédl kolem sebe a vzpomněl si, jak jsem míjel značky krajů. Nejdříve jsem se z Královehradeckého dostal do Pardubického, později do Středočeského a nakonec do Jihočeského kraje. To vše po vlastních nohách. V ten moment jsem se hlasitě a od srdce zasmál. Byl to pocit svobody, který mi dlouho chyběl, a nejen ten, byl to i pocit, že mám život ve vlastních rukách. Mohl jsem se otočit kterýmkoliv směrem a jít rovnou za nosem. Bylo to krásné a nezapomenutelné.

Potkal jsem a poznal jsem několik moc super lidí, až jsem se tomu, když si vezmu, jaký jsem občas asociál, divil. Taky jsem se dostal na místa, kam bych se paradoxně stěží dokopal autem.

Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek, který bych každému doporučil. Akorát bych několik věcí udělal napříště jinak, ale o tom ještě něco napíšu.

20180917_085929.jpg

DEN PO DNI

Pro milovníky mých zdlouhavých povídání - má osmidenní cesta slovo za slovem. Přeju ti příjemné čtení a přihazuji pár fotek k tomu. Kompletní fotogalerie přibude později.

TRUTNOV - HRADEC KRÁLOVÉ (60,2 km)

První den byl nejdelší. Vstával jsem ve čtyři ráno, abych po páté mohl vyrazit. Šel jsem pěšky až do Hradce Králové, kdy jsem se vyhýbal hlavním tahům a snažil se chodit přes co nejzapadlejší vesnice a obce, což se právě v tento první den nejvíce dařilo, avšak vybralo si to svou daň ve smyslu natažení trasy z předpokládaných 52 km na 60 km.

20180917_060155.jpg

Dvacítka utekla jak prd, těsně před Dvorem Králové mi zastavilo auto a dostal jsem nabídku ke svezení, kterou jsou však musel odmítnout. Jídlo jsem si s sebou do zásob nebral a snažil jsem se vždy občerstvit v obchodech, kolem kterých jsem občas prošel, a taky na cestách, kdy jsem očesával ovocné stromy, první dva dny hlavně jabka, kterých jsem měl později tak trochu plné zuby. Abych byl co nejminimalističtější, měl jsem u sebe jen malou 250 ml velkou lahev na pití, kterou jsem na cestách doplňoval vodou, což ale ne vždy fungovalo, anebo stačilo.

20180917_180148.jpg

Jak jsem ale říkal, první den měl výhodu v tom, že jsem se vyhnul hlavním tahům na Hradec. Tuto příjemnost však vyrovnal fakt, že cesta byla sakra dlouhá, slunce dost pražilo a půlku dne jsem mu byl naplno vystaven, jelikož jsem se dost nachodil alejemi podél polí, kde bývá minimum stinných míst, kterými bych mohl kráčet. Cesta mi ale rychle utíkala, až na několik posledních km před Hradcem, kdy jsem šel po cyklostezce až do města. Neměnnost krajiny dokáže člověka ubíjet, protože má pocit, že se nikam neposouvá.

V Hradci jsem přespal u svého kamaráda ze střední Michala.

HRADEC KRÁLOVÉ - BŘEHY (27,7 km)

Druhý den jsem šel necelých 28 km směr Přelouč přes Lázně Bohdaneč, kde mě vychlazenou limonádou pohostila moje kamarádka, která mě později, když jsem se vydal dál na cestu, autem předjela a v obci Břehy před Přeloučí na mě počkala, aby mě navíc mohla obdarovat sušenkami. Holka jedna zlatá!

20180918_162823.jpg

Z Královéhradeckého kraje jsem v ten den přešel do Pardubického. Po ušlé šedesátce z prvního dne byla třicítka jak prd. Jediná nevýhoda byla v tom, že celou cestu jsem musel jít po hlavní.

V Břehách (nebo Březích? Kdo ví...) jsem pak přenocoval v krásném autokempu u rybníka - ale na černo, protože na recepci, bohužel, v tu dobu nikdo nebyl. Mezi stromy jsem si roztáhl plachtu, aby na mě nefoukalo od vody, a spal pod širým nebem. Tehdy jsem zjistil, že jsem si koupil příliš malý spacák. Nohama jsem v něm sotva hnul a hlava mi přečuhovala.

42800902_549015262219776_7818243210743906304_n.jpg

Nešlo mi moc usnout, všude kolem mě padaly na střechy karavanů žaludy ze stromů. K mému překvapení, když jsem konečně "zabral", uslyšel jsem šramot u hlavy, otevřel oči a tam byl ježek. Nějakou domu jsme na sebe koukali, dokud si bodlináč neřekl "to je ale ošklivej ksicht" a neodešel.

BŘEHY - ČÁSLAV (33,8 km)

20180919_062912.jpg

Další den jsem měl jít na Kutnou Horu, ale nocleh jsem sehnal v Čáslavi. Tedy, původně jsem měl za to, že budu spát ve vesnici Jakub, která je 10 km ještě před ní, ale občas přemýšlím kolenem, než hlavou, což způsobilo, že jsem měl nakonec delší cestu, než jsem čekal. Prostě a jednoduše jsem se s Aničkou, svojí ubytovatelkou, špatně pochopil. To ale ničemu nevadilo, protože původní trasa měla jen něco přes dvacku a natažení na třicítku mi nijak nevadilo. 

20180919_125832.jpg

Tady se však objevil problém, který moji cestu později překopal, a to bolest v pravém koleni, v ten den jen při došlapu. Cesta převážně po hlavní, ale krásný zámek Kačina cestu zkrášlil.

20180919_150241.jpg

V Čáslavi si mě vyzvedl Aničky přítel Ondra, který mě vzal na byt, kde jsem se mohl umýt a občerstvit, než přijede Anička ze školy z Pardubic. Vznikl z toho skvělý večer. Poté, co Anička dorazila, jsme šli do hospody, já na dvě sklenky bílého, kde jsme si hezky pokecali a porozuměli. Později jsme se prošli noční Čáslaví a dorazili domů ani nevím kdy.

20180919_214658.jpg

ČÁSLAV - ZRUČ NAD SÁZAVOU (34 km)

Ráno, kolem osmé hodiny, jsem šel zase dál směrem Zruč nad Sázavou. Ondra byl tak hodný, že mi daroval na cestu malý solární panel pro dobíjení telefonu a powerbanky. Bylo krásně, ale noha bolela stále a po několika dalších kilometrech už při každém pohybu, ne jen při došlapu. Dalo se to ale zvládnout, ačkoli jsem byl už o něco pomalejší a musel jsem si dávat častější zastávky. Přede mnou bylo 34 km, které mi kvůli tomu začaly připadat zdlouhavé jako šedesátka z prvního dne.

20180920_144811.jpg

V Červených Janovicích jsem si poseděl na limču v hospodě U Strejčků, kde se se mnou dali do řeči dva chlapíci. První už byl starý a hubený šedivý pán menšího (čili mého) vzrůstu, vedle něj pupkatý čtyřicátník jen s polovinou zubů. Se staříkem jsem si hezky popovídal, k mému překvapení studoval trutnovskou lesárnu a prý podobné túry zamlada dělával. Nejlepší prý vždy bylo najít jít za holkou, co má pěknej zadek - pak to šlo samo. Zatímco jemu se moje túra strašně líbila, ten druhý, kroutíce hlavou a s občasným potažením z cigarety, projevoval opačné nadšení.

20180920_152037.jpg

Čtvrtý den jsem byl ušlou kilometráží už v půlce cesty. Ve Zruči jsem byl o půl šesté. Hezké malé městečko s ještě hezčím zámkem (který jsem si ale nijak dobře nenafotil), pod kterým jsem byl ubytován u kamarádky. Nákup zásob a pak příjemné posezení u červeného burčáku - takový byl večer. Koleno jsem měl však už dost zmožené, myslel jsem si, že pátý den již budu stopovat. Musel jsem počkat, co přinese ráno.

20180920_174227.jpg

V ten den jsem měl za sebou už 150 km a čekala mě přes padesát kilometrů dlouhá štreka na Tábor.

ZRUČ NAD SÁZAVOU - RATIBOŘSKÉ HORY (TÁBOR) (44,6 km)

Šlo to - bolelo to, ale dalo se to zvládnout, takže stopování se nekonalo, ale dříve či později nebylo vyloučeno. Měl jsem však silnou naději, že to ještě dojdu po svých. Dost mi pomohla podpora lidí, co mi psali a drželi palce.

20180921_073031.jpg

Snažil jsem se stavět co nejméně, abych neměl časový skluz - ale ouha! Zapomněl jsem si přes noc dobít powerbanku a tak jsem musel stavět po hospodách, abych si dobil mobil. Solární panel nestačil, jak se mobil v teple přehříval a zároveň jsem měl zapnutý záznam trasy, namísto dobíjení spíš zpomaloval vybíjení. Nebylo to ale úplně na škodu. Měl jsem tak víc příležitostí dát si něco vychlazeného a odpočnout si, sem tam s někým hodit řeč.

Byl jsem už za půlkou denní trasy, když jsem dorazil do Vilic do další z hospod. Při pohledu na moji výbavu se mě občas lidi zeptali, odkud kam jdu a už bylo pravidlem, že na mě koukali jako na pošuka, ale s kladným údivem. Jeden s místních mi nabídl, že za pár hodin jede směrem na Tábor, takže kdybych chtěl, může mě po cestě vzít. V tu chvíli jsem už nějakou dobu věděl, že to po svých dál celé nedojdu a jeho nabídku jsem přijal. Nicméně jsme se na cestě již nepotkali.

20180921_150638.jpg

Kousek před Táborem jsem si na mapách vyhlídl kemp Knížecí rybník, kde jsem se rozhodl složit na noc hlavu, ale bylo jasné že za světla tam již nedojdu, natož abych tam došel dřív, než zavřou na recepci. Bylo rozhodnuto - ujdu 200 km a pak už stopem. K mému "štěstí" jsem dvoustovku zdolal když se začalo stmívat a stopařům za tmy málokdo staví. Došel jsem kousek za ves Ratibořské Hory. Já byl unavený, zvedal se studený vítr a v dáli se blýskalo. Asi hodinu jsem se snažil stopovat, ale marně. Bouřka na dohled a mobil vybitý. Už jsem měl vyhlídnutou autobusovou zastávku na přespání, ale nakonec se poštěstilo a voják, který jel až z Brna, mi zastavil a vzal mě až do kempu.

Původně jsem chtěl nocovat pod svojí plachtou, ale potřeboval jsem si dobít telefon, hlavně proto abych se ozval domů, že jsem v pořádku, a pokud měla přijít bouřka, nebyl by to nejlepší nápad. Pronajal jsem si tak malou chatku a zakončil pátý den cesty.

Pěšky jsem už nešel.

TÁBOR - HLUBOKÁ NAD VLTAVOU

Bylo asi kolem osmé, když jsem vylezl z chatky. Bylo po dešti, ale bylo hezky. Slunce svítilo a já si tak konečně mohl prohlédnout kemp za světla. Byl krásný. Za tuhle túru jsem objevil pár dobrých tipů na trávení dovolené a Knížecí rybník patří mezi ně. Pobalil jsem si svoje věci, vrátil klíč od chatky a šel k cestě s palcem připraveným.

20180922_092245.jpg

Po chvilce mi zastavila paní - bývalá stopařka. Prý bere stopaře, protože sama moc dobře ví, jak to občas mají těžké, což mi připomnělo včerejší večer a mou zoufalou situaci. Vyložila mě u obchodní zóny na benzínce, nedaleko bylo Tesco, tak jsem si šel nadělat zásoby.

Protože jsem už nebyl chodcem, ale stopařem, mohl jsem se předzásobit na celý den, aniž bych se s tím vším musel dlouhé kilometry tahat. Vrátil jsem se zpátky na benzínku, kde jsem zkusil pár lidí, co se zastavili natankovat, oslovit, zda nejedou směrem na Hlubokou, nebo alespoň na Budějovice. Někteří mě odsekli sotva jsem začal mluvit. A to jsem si myslel, že nevypadám jako šupák.

Šel jsem tedy k silnici a asi tři hodiny jsem zvedal ruku v naději, že někdo zastaví. Mohlo kolem mě projet více jak tisíc aut, než mě konečně vzal kluk v mých letech, který mě hodil až do Veselí nad Lužnicí. V tu chvíli se mi stopaření začalo líbit. Najednou jsem byl více v kontaktu s lidmi a tenhle kluk, myslím, že se jmenoval David, měl zajímavý životní příběh. Vyprávěl mi o tom, jak byl závislý na drogách, dealoval, později ale spadl až na dno. Zachránila ho až víra v Boha - objevil Bibli a přidal se ke Svědkům Jehovovým. Nedokážu to podat tak, jako on, ale jeho příběh byl opravdu inspirativní. Přišel mi tak proto, že čím dál víc mám pocit, jako kdyby moji vrstevníci, a i ti mladší než jsem já, postrádali v životě něco, co bych nazval "pevným bodem". David ho našel. Chtěl jsem si s ním o tom ještě více popovídat, vyslechnout si celý příběh do hloubky, ale už ho asi nikdy neuvidím. Když mě vyložil ve Veselí, nabídl mi, že když počkám, ještě se pro mě vrátí, ale už se, bůh ví z jakého důvodu, neukázal. 

20180922_162727.jpg

Po hodině stopování mi zastavila dcera s matkou na cestě domů. Už to nebylo takové upovídané. Dámy si spíš povídaly spolu a do toho si za jízdy vykuřovaly, ale aniž by mi řekly, tak mě k mému překvapení vzaly až do Hluboké. "Dcera si počítá dobré skutky", řekla její matka.

Až v Hluboké jsem si uvědomil, že je dobře, že jsem z Tábora nešel pěšky. Kdyby ano, dorazil bych za tmy a nemohl si tak užít návštěvu zámku za světla. Bydlel jsem v hostelu hned pod ním, takže super! Navíc jsem měl celý hostel jen pro sebe - byl jsem v ten den jediný nocležník.

20180922_171843.jpg

Zámek a jeho okolí bylo něco nádherného. Mile mě překvapil zdejší hlídač, který mi i po otvíracích hodinách umožnil podívat se na vnitřní nádvoří. Ptám se ho "Může se dovnitř?", a on na to "Ne, ale nic jsem neviděl".

HLUBOKÁ NAD VLTAVOU - ČESKÝ KRUMLOV

Snad nejhezčí den ze všech. Do Krumlova jsem se dostal v mžiku. Nejprve mi zastavil mladý pár s dítětem, ona kdysi stopovala, tuším, v Irsku, on zase v Norsku. Miluju bývalé stopaře, co staví stopařům!

Vyložili mě v Českých Budějovicích a jen co jsem zdvihl palec, opět jsem se vezl. Kuba, syn majitele penzionu Rozmarýna v Českém Krumlově, mě dovezl až za městkou bránu, ale ještě předtím mi ukázal místo s výhledem na město a jeho okolí. Vyprávěl mi taky o stopařích, které dosud vezl. Jeden z nich prý prodal vše co měl, včetně bytu, sbalil staré housle po dědovi, na které tehdy ani hrát neuměl, na cestách se to nejspíš naučil a hraním na ulicích si vydělával a cestoval po republice, možná i po světě.

20180923_114313.jpg

Krumlov neměl chybu. Dorazil jsem ještě dopoledne a měl tak celý den čas na kulhavé toulky. Bylo však zataženo, tak jsem se šel nejprve ohlásit na hostel, po cestě jsem se seznámil se skvělým kytaristou Ondrou z krumlovského kytarovo-klarinetového dua Šun Arde, a poté jsem vyrazil kousek mimo historické centrum, abych si vylezl na Křížovou horu po křížové stezce, o které mi Kuba povídal, když mi ukazoval město z vyhlídky.

Nahoru dobrý, kaple navíc moc hezká, stejně tak i výhled, dolů už to trochu bolelo, ale když jsem s kulhavou nohou ušel asi stovku, nějaký to courání se zvládnout dalo. Mezitím se vyjasnilo a já tak mohl na foto-toulky městem.

20180923_133357.jpg

Na jeden metr čtverečný připadlo asi pět asijských turistů, ale to mi nijak nebránilo užívat si město. Už jen procházet se těmi starými ulicemi bylo něco krásného. Navštívil jsem zrcadlové bludiště, ve kterém jsem se asi na půl hodiny ztratil i přesto, jak bylo malé, našel jsem obchod se svým dětským hrdinou - Krtečkem, kde jsem byl jako v sedmém nebi a nakonec jsem si jednoho plyšového koupil. Zámek netřeba komentovat. Byl nádherný! A ten výhled z něj! Bohužel jsem si ho nechal až na konec a zmeškal tak možnost dostat se až do věže.

20180923_165932.jpg

Večer jsem zakončil ve vegetariánské restauraci Laibon. Začátek byl úsměvný. Vcházím dovnitř a ve dveřích mě číšník, už ze zvyku, anglicky uvítal, což mě vyvedlo z míry a já mu i anglicky odpověděl, vzal si jídelák a šel se usadit. Sezení bylo hned u řeky a kdyby člověk chtěl, mohl si klidně smočit nohy. Už se ke mně blížila servírka. Dříve, než stihla něco říct, zeptal jsem se jí, zda mluví česky, čímž jsem právě vyrovnal skóre a zaskočil já ji. Zasmáli jsme se tomu, vybral jsem si jídlo, a řekl, že k pití si nic nedám. Slečna mi donesla vodu s citrónem zdarma a hned potom si ke mě přisedl číšník, který mě vítal ve dveřích. Jako v předchozích případech se mě kvůli mému oblečení a baťohu zeptal, odkud a kam mám namířeno. Než mi přinesla jeho kolegyně jídlo, což bylo fakt v mžiku, hezky jsme si o tom popovídali. Po jídle jsme se spolu dali do řeči znovu. Odcházím z restaurace a číšník jde ještě kousek se mnou k jedné z hlavních uliček starého města. Takhle skvělé a přátelské pohoštění jsem ještě nikdy nezažil!

Aby ten večer měl tu nejsladší tečku, cestou na hostel slyším z náměstí svoji oblíbenou píseň Imagine od Johna Lennona v podání španělského kytaristy Alexi Morena. Mám takovou nemoc, že se s každým pouličním muzikantem hnedka seznamuju a dávám do řeči a když nikdo po dohrání netleská, tak jsem hlavním roztleskávačem. V pozadí slyším klarinet a ještě jednu kytaru. Dívám se směrem k zahrádce jedné z restaurací a tam hraje kytarista Ondra, kterého jsem potkal dopoledne, se svým kolegou s klarinetem. Na dálku jsme se pozdravili, chvíli jsem poslouchal a šel na kutě.

ČESKÝ KRUMLOV - LIPNO NAD VLTAVOU (TRUTNOV)

Přes noc pršelo a celé dopoledne bylo kolem 8°C a foukal studený vítr, na což jsem si za ten týden odvykl, jak na mě neustále pražilo slunce.

Opustil jsem historické centrum Krumlova a vydal se k hlavní silnici. Chvíli jsem stopoval, pak mi ale stará kolemjdoucí paní poradila, ať ještě popojdu, že tady toho moc nechytnu. Popošel jsem tak o větší kus dál, skoro až na konec města, nebo alespoň té obydlenější části.

Nějakou dobu nic a tak jsem si řekl, že když lidi nestaví mě, zastaví třeba Krtečkovi. Pomocí kšírů od batohu jsem si ho přidělal k pasu a stopoval s ním. Nevím, zda to bylo Krtečkem, nebo jenom náhoda, ale paní, která zrovna jela z Budějovic, kam vezla dceru do školky, mi zastavila. K mému štěstí jela přímo na Lipno - můj první stopařský přímý spoj! Dceru vozila do speciální školky. Chtěl jsem jí za svezení Krtečka pro dceru nechat, ale se slovy "stejně by z toho nic neměla" (kvůli mentálnímu postižení), dar odmítla.

Trochu zvláštní začátek vystřídalo povídání o Lipně a o nedávném víkendovém dění. Odehrál se tam totiž Spartan Race, kde si zasoutěžil jeden její známý. Pobavilo mě když říkala, jak spousta závodníků měla hodinové skluzy kvůli tomu, že se převážně kochali krajinou, a jelikož na Šumavě roste spousta hub a nedávno pršelo, našli se závodníci, kterým bylo strašně líto, kolik hřibů museli za sebou nechat. Našli se prý však tací, kteří si hříbky vzali až do cíle!

Do Lipna nad Vltavou jsme jeli kolem městyse Frymburk, který byl o dost hezčí, než moje cílovka. Zatímco Lipno bylo vystavěno kvůli turismu, Frymburk byl malebná historická obec, taky hned u nádrže, avšak o dost hezčí.

20180924_100611.jpg

Lipno zelo posezónní prázdnotou a od vody foukal silný a mrazivý vítr. Byly zde ještě zbytky překážek, stanů a dalších věcí po uplynulém Spartan Race. Oproti Krumlovu to byla pustina. Zašel jsem do místní jídelny na kávu a udělal si menší nákup potravin.

Chtěl jsem se podívat na stezku korunami stromů, ale vzhledem ke všem okolnostem bych z toho neměl nijak velký zážitek. Musel bych se s bolavou nohou dobelhat až nahoru, kde bych byl sám a foukal na mě, tam nahoře ještě větší než dole, silný vítr. Raději bych se tam viděl s někým a za lepších podmínek. Bylo mi jasné, že je načase jet domů.

20180924_105841.jpg

Pár minut po dvanácté jsem odjel busem na Český Krumlov spolu s novou známostí, ruským hasičem Iliou, který přijel až z Ruska, aby si mohl zazávodit. Jelikož Spartan Race je původem z Ameriky, prezident Putin ho ve své federaci nedovoluje. V Krumlově jsme si museli vyprosit dva volné fleky v již asijskými turisty plně rezervovaném buse Regio Jet směrem na Prahu. Povedlo se a já si, jelikož Student Agency má vymazlené autobusy, mohl pustit v televizi Anděla páně a později ještě pár dílů Teorie velkého třesku.

Na pražském Smíchově se loučím s Iliou a vyrážím směr metro. Jen tak tak jsem se stihl dopravit na Černý most, abych odjel v rozumný čas domů. V osm hodin večer jsem byl v Trutnově.

20180924_195618.jpg